Zbloudilá duše -Prolog

31. července 2012 v 10:10 | Zuppidu
Rozhodla jsem se sem dát ukázku něčeho nového co teď "píši" abych ukázala, že jdu pomalu k šípku.. Tak prosím, buďte na mě hodný O:) ... :P
*Zuppidu*


Prolog
Běžela jsem tmavým lesem, a dívala se za sebe. Zvuky, ty příšerné zvuky. Byli všude, kolem mě. Cosi mě pronásledovalo. Lovilo mě to jako divokou zvěř.
Utíkala jsem před něčím, co jsem ani neviděla. Ale kdybych se zastavila, zabilo by mě to. Tím jsem si byla jistá.
Nevěděla jsem kam běžím, a co na konci bude. Ale vše bylo lepší než to co jsem měla za svými zády.
Náhle jsem zakopla a spadla přímo do hromady listí. Nade mnou se ozval jaký si zvuk, který jsem přirovnala k mácháním křídel.
Podívala jsem se za sebe, a tmavé postavy se v dáli začali rýsovat.
Ani jsem neváhala a vyškrábala se znovu na nohy. V hlavě jsem křičela, ale z úst mi nevycházelo jediné slovo. Nenáviděla jsem, žadonit o pomoc. A to byl důvod, proč jsem ze sebe nevydala ani hlásku.
"Utíkej!" Křikl kdosi.
Zastavila jsem se a otočila se za zvukem. Hlas jsem nepřirovnala k nikomu známému. Domnívala jsem se, že snad ani nepatřil člověku.
Rozhlížela jsem se a najednou se znovu objevili ty postavy. Cosi jim trčelo ze zad a běželi přímo proti mně.
Úplně jsem ztuhla a jen pozorovala, jak se blíží.
"Vypadni!" Zakřičel znovu ten hlas.
Tentokrát jsem ho, ale dokázala přirovnat, byl to mužský hlas. Ani nevím jak, ale donutil mě se rozhýbat. Udělala jsem první nejistý krok dozadu, než jsem si uvědomila, že mi jde o život.
V mžiku jsem se otočila a znovu se kamsi rozeběhla.
Černé dlouhé vlasy jsem měla celé zacuchané, a špinavé od jehličí, bláta a všeljakých větviček. Tak jako otrhané tmavě modré tepláky s bílým tílkem.
Prodírala jsem se různými větvemi a keři. Dýchala jsem, jako bych měla vypustit duši. Ale nohy už běželi automaticky, a nevnímali únavu. Která mě celá už pohlcovala.
Náhle se přes tmavé stromy začalo lámat světlo. Blížící se kroky běžících osob se čím dál tím více přibližovali. Panikařila jsem a běžela, co nejrychleji to šlo.
Cosi mě ale doprovázelo nade mnou, ten zvuk křídel. Někde v hlouby duše jsem věděla, že mi neublíží. Což sem nemohla říct o těch postavách zamnou.
Když jsem doběhla na kraj lesa, špičkou tenisky jsem zakopla o kmen starého stromu, a spadla na zem.
Bohužel nebyla vystlaná nadýchaným listím, ale tvrdým kamením. Při nárazu jsem ucítila jak mi po rukou stékají kapky krve.
Pohltila mě panika, protože jsem na kamenitém svahu sklouzla, až ke strmé propasti.
Vydala jsem ze sebe cosi jako skřek, a snažila se vyškrábat nahoru. Ale pokaždé mě to přiblížilo o kousek blíže k propasti.
V panice jsem sahala po každém větším kameni a snažila jsem se odstrčit, ale pokaždé mi zůstal v ruce.
Byla jsem už připravená zemřít. Viděla jsem se v božích rukou, a své tělo napíchnuté někde dole na kameni. Což nebyla příjemná představa
Náhle jsem si uvědomila, že zamnou neslyší žádné hlasy ani kroky.
"Setřásla jsem je!" Pomyslela jsem si vítězně.
Když jsem opět sáhla po větším kamenu, abych se ho přidržela. Tak zůstal pevně na zemi. Skoro rychlostí blesku jsem se odtáhla pryč a zvedla se.
Ruce, nohy a břicho jsem měla celé od krve, a na bílém tílku byli větší stopy krve. Páčivá bolest, která mnou projela, byla nesnesitelná. Nadzvedla jsem si tílko a zjistila, že na břiše mám obrovskou ránu od ostrého kamene.
Když jsem náhle za sebou slyšela jaké si funění, křečovitě a pomalu jsem se otočila. Zamnou stál muž o tři hlavy větší než já a v ruce držel cosi ostrého. Co připomínalo starověkou zbraň. Muž byl v rudém rouchu a oči mu žhnuly rudou barvou. Vyděsila jsem se, a ustoupila o krok dozadu.
Měla jsem dvě možnosti, buď se zabít od chlápka s čím si v ruce, nebo skočit dolů. Ať tak nebo onak ani jeden konec se mi nelíbil.
"Zemři, špíno!" Zavrčel démonským hlasem a napřáhl se ze zbraní v ruce.
Připravovala jsem se na tvrdý a bolestivý konec, když v tom se přede mnou objevila postava a útok odrazila.
Nestihla jsem si postavu ani prohlédnout, protože jsem vyjekla a klopýtla o vratký kámen. Mé tělo padalo bezvládně dolů a já jen viděla, jak světlo mizí v temnotě.
Když v tom se proti mně kdosi řítil střemhlav a natáhl ruku. Když jsem ruku chtěla uchopit, břichem mnou projelo ostří jakého si meče. Až teď jsem uviděla tvář muže v rudém rouchu.
Jeho stříbrné vlasy, a rudě zabarvené oči se na mě smáli. Z oči mi vytekli slzy, a já se jen podívala na své zakrvácené tělo.
Pád byl nekonečný, jako by to nekončilo. Muž s sežehnutým obličejem meč vytáhl a náhle zůstal stát ve vzduchu.
"Dokonáno!" To byli jeho poslední slova.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama