Březen 2012

Mašle =)

31. března 2012 v 20:20 | Zuppidu |  Moje kecy - Zuppidu
Nevím jak vám, ale mě se to strašně líbí Usmívající se Uřčitě někdy zkusím. Smějící se

Horoskop

31. března 2012 v 14:14 | Zuppidu


Konec

31. března 2012 v 11:11 | Zuppidu
(PS:Předem se omlouvám, nějak mi to nejde. (Ne že by někdy šlo! :D ) Ale snad se to dá číst.)


Sebevrah

30. března 2012 v 16:27 | Tess |  *"Básničky" a téma týdne*
Prostě básnička :D ne že to někdo budete brát jako "ona se chce zabít!" :D
Je stará, asi tak... pár měsíců :D
snad se bude... líbit? Ne, asi ne xD
Je krátká.... divná.... něco jí chybí.... a možný právě v tom je to vyjádření....

Sebevrah

Klesáme :/

30. března 2012 v 15:44 | Tess |  Moje kecy - RTess
Za měsíc 5 článků :D? To je zlý :/. Kdysi jsem si dala pravidlo že musím mít za jeden měsíc minimálně 10 článků a zatím ho porušila jen jednou, když blogu byli pouhé dva měsíce.... to byli časy =3. Ale teď se svou brigádou, která mě sdírá fyzicky a apsolutně vysává i psychycky je to dost (upřímně) na hovno :D, pardon, ale líp se to říct nedá :D.
Jsem teď v prazvláštní karanténě, kdy buď sedím nad školou nebo makám a nebo se unaveně plazím do postele :D.
Ale vynasnažím se polepšít :).
A co vy, jak si žijete :)? Pracoval někdo z vás v KFC a má nějakej typ na test ze standardů? Já jsem totiž dcl v háji :/ asi mě vyrazej :/!
Tobi pro vás :*

Vše skončí u jedné otázky!

26. března 2012 v 21:53 | Zuppidu |  Moje kecy - Zuppidu
Litujete někdy něčeho? Myslím opravdu
litujete, nemyslí, že jste si místo červeného
trička měli koupit modré. Ale opravdová rozhodnutí,
která vám změnili život.
Které by jste si přáli změnit, ale nejde to?
Přemýšleli jste i o konci? Že by bylo vše lepší?
Že nic z toho by nebylo?
Lidé přemýšlejí a mají tolik otázek.
Ale kdo jim dá odpovědi? Mám tolik
otázek a všechny směřují k jedné.
"MÁ CENU ŽÍT?"
Tuto otázku si člověk musí položit sám.
A nejtěžší je na ni si i sám odpovědět.
Protože, člověk je vždy na vše sám!
*Zuppidu*

Kapotila 1

18. března 2012 v 22:42 | Zuppidu |  Povídky - Zuppidu

1.

Příchod

Právě jsem nastoupila do nově vystavené části psychiatrické léčebny, kde si daleko od civilizace. Prostor kde jsem měla byt vězněna nedobrovolně, byl nazván jako Sektor 21.
Bylo mi teprve sedmnáct let, a už jsem měla sedět jako blázen.
Když jsem přišla do hlavní haly, v doprovodu dvou bodyguardu, okamžitě mě zpozorovala vrchní sestra.
"Vítám tě, ty musíš být Melody." Řekla a šla ke mně.
Když už jsem konečně odtrhla oči od lidí za ochranným sklem. Zaměřila jsem se na sestru. Zrzavé vlasy měla sepnuté do jednoduchého ohonu a pár pih na nose. Byla staršího typu, a na sobě měla bílou uniformu.
Mlčky jsem stála a jen se rozhlížela, vlastně už to bylo půl roku, co jsem nahlas nic neřekla. Podívala jsem se na bodyguarda, který byl po mé levé straně, a znova mnou projela husí kůže. Byl o tři hlavy větší než já, a o dost silnější.
"Paní doktorka Swounová, na tebe už čeká," dodala s úsměvem a kývla na bodyguardy.
Když se ozval pískavý zvuk, sestřička zatlačila na dveře a ty se otevřeli. Hlasitě jsem polkla a podívala se za sebe. Když jsem se otočila zpět a rozešla se, všichni na mě hodili různé pohledy.
Procházeli jsme několika chodbami a zatáčkami. Byla jsem si na sto procent jistá, že bych se tu ztratila. Náhle jsme došli do chodby, kde na konci byli skleněné matné dveře. Když jsme k nim přišli sestřička zaklepala na dveře, které se hned otevřeli.
"Dále!" Pronesl rázný ženský hlas.
První jsme do místnosti vešla já, a pak párek bodyguardů. V dřevěné pracovně, seděla blonďatá doktorka, v bílém plášti a milým úsměvem. Na prsní kapse jí vysela visačka.
"Sára Swounová," přečetla jsem si v duchu.
Všechno byli tak jasně bílé a já byla jako černá ovce. Doktorka mě lehkým gestem usadila na křeslo, naproti stolu.
"Děkuji pánové," zaměřila se ze vší vážností na bodyguardy, a poslala je pryč.
Když se zavřeli dveře, doktora se na mě podívala a usmála se.
"Tak Melody, jmenuji se Sára Swounová a budu tvá lékařka během tvého pobytu." Pokračovala.
Její úsměv byl falešný tak jako její hlas.
Ke všemu trpělivě čekala na jakékoliv mé slovo. Otočila jsem hlavu na stranu, a rozhlížela se. Mojí pozornost upoutala po chvilce mlčení, když otevřela složku, co měla na stole.
Podívala jsem se na ní a udiveně zírala. Na složce byla má tři roky stará fotografie.
Na fotografii jsem měla černé krátké mikádo s ofinou. Bylo to naprosto otřesné. Od té doby jsme si nechala narůst vlasy, až po lopatky s patkou. Která mi zakrývala pravou část oka. Jediné co se mě samotné líbilo byli mé stříbrné oči.
"Melody?" Zeptala se mě opatrně.
Ucukla jsem sebou, a tím jsem dala najevo, že mě vytrhla ze zamyšlení.
"Nad čím jsi přemýšlela?" Zajímala se.
Přišlo mi velice vtipné, jestli si myslela, že mě donutí mluvit. Ale její úšklebek mě děsil. Tak jako to všechno tady kolem.
Sára se postavila a obešla mě, opřela se o roh stolu a zkřížila ruce.
"Chlapci!" Zavolala na bodyguardy kteří okamžitě přišli.
"Ukažte Melody pokoj!" Dodala rázně, a opět si sedla za stůl.
Automaticky jsem se zvedla a bez odporu je pronásledovala. Když jsem opět procházela velkou halou opět se na mě všichni otočili. Jak já toužila být doma. I když slovo domov, už jsem dlouho neznala. Náhle jsem však v rohu u okna uviděla stát o něco staršího chlapce. Měl černé vlasy, které mu zasahovali do safírových očí. Vypadal smutně, a cosi na něm bylo jiné než na ostatních.
Po chvilce bloudění, jsme konečně došli na pokoj. Myslela jsem, že mě už nic nemůže překvapit. Spletla jsem se.
"Pamatuj si, že teď nejsi Melody Raisová, ale číslo 203." Zavrčel bodyguard.
Lehce jsem natočila hlavu a podívala se na něj. Připadalo mi to jako věznice. Když mě odvedli do pokoje, vyděšeně jsem do něj koukala.
Dvě železné postele a dva noční stolky, a vedle dveří malá skříň. Vše samozřejmě bylo v bílé barvě. Náhle jsem si všimla, dívky v rohu jak hledí z okna. Měla hnědé krátké vlasy, a na sobě měla pouhé bílé tepláky s vybledlým tričkem.
"203!" Křikl kdosi za námi.
Otočila jsem se a zamnou, běžela mladá sestřička. V ruce držela jakou si deku, nějaké oblečení, boty a kus papíru. Když k nám doběhla, strčila mi do rukou věci a znovu ladně odkráčela.
Vstoupila jsem do pokoje, a dala si věci na postel u dveří. Dívka se otočila, byla o něco starší než já. Ale co mě překvapilo byl její zohavený obličej. Boty co jsem právě držela, mi spadli na zem a já zůstala tupě zírat. Bylo to ode mne hloupé a bezohledné. Jak se musela cítit, když se na ní každý určitě musel dívat s odporem.
Ona se kupodivu usmála a přišla ke mně.
"Jsem 202," Pozorovala mě.
"Willou," pošeptala tiše a zachichotala se.
Ve světle se jí zaleskli čokoládové oči. Dívala jsem se na ní, a jen mlčky ji stiskla ruku. Zdálo se, že pochopila, a tak si vzala jedno tričko z mé hromádky a podívala se.
"Vítej 203." Oddychla si a vrátila se k oknu.
Pečlivě jsem si naskládala, věci do skříně, a porozhlédla se po pokoji. Nakonec jsem si vzala papír, na něm byla mapa a časové limity s instrukcemi. Vyšla jsem na chodbu a pomocí papírku zamířila do společenské místnosti. Procházela jsem kolem několika 'Bláznů ' kteří mě docela děsili.
Uprostřed chodby byl jaký si holohlaví chlápek v bílém. Normálně bych si ho nevšimla, jako ostatních, ale když jsem kolem něj prošla, začal křičet a vrhl se na mě.
S překvapením jsem vyjekla a už ze mě trhal mou černou mikinu.
"Špína! Špína!" Křičel.
Bránila jsem se rukama a snažila ho ze sebe sundat, ale byl moc těžký. Najednou ho ale kdosi chytl a odtáhl. Byl to ten tajemný kluk z haly.
"Špína! Špína!" Opakoval znovu.
"Dost! Podívej, co tu mám!" Křikl na blázna a podal mu mýdlo.
Ten si mýdlo okamžitě vzal, nenápadně si ho začal prohlížet a pak utekl. . Stále jsem seděla na zemi, a nemohla se vzpamatovat, z útoku.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se mě a napřáhl ruku, aby mi pomohl vstát.
Ani jsem si to neuvědomila, a ruku přijala. Když mě vytáhl nahoru, upravila jsem si mikinu a porozhlédla se.
"85 si nevšímej, má Mysofobie. To je strach ze špíny." Vysvětlil
"Jsem Aron, neboli 196. " Dodal s úsměvem.
Na tváři se mi objevil lehký úšklebek. Stále jsem mu hleděla do safírových očí. Byli tak nádherné.
"Jasně, určitě to bude trik jak mě donutit mluvit." Zamyslela jsem se.
Bez jediného slova, jsem se ho obešla a znovu nabrala směr hala.
"Jednu noc! Když přežiju jednu noc! Přežiju vše!" Přesvědčovala jsem se.
Po dlouhém bloudění jsem došla do haly, byla větší než poprvé. Nebo až teď jsem jí věnovala pozornost. Koukla jsem se na papír, a pak na hodiny.
Bylo 13:00 a to začínalo sezení. Nevěděla jsem přesně co sezení obnášelo, ale čím víc aktivit se zúčastním tím dříve by mě mohli pustit. Uprostřed haly byl kroužek ze židlí, které byli z půlky zaplněné. Posadila jsem se a jen tiše přihlížela.
Náhle do místnosti vešla doktorka Sára Swounová. Posadila se k nám a v ruce držela mě známou knížku. Upřela jsem na knížku pohled, a představila si,kdy naposledy jsem jí četla.
"Dnes, vám přečtu další část od Wiliama Shakespeare- Romeo a Julie." Spisovatele a název knihy zdůraznila, a přitom upřela pohled na mě.
"Znáš jí 203?" Zeptala se překvapeně.
Všimla jsem si, že čísla si zapamatovala velice rychle. I když se mi nelíbilo, že tu s lidmi takhle zachází. A o to míň když jsme měla být jednou z nich. Odvrátila jsem od ní zrak a zadívala se na své ruce v klíně.
"Omlouvám se jdu pozdě." Řekl známí hlas.
Zvedla jsem hlavu a vedle mě stál Aron. Který byl otočený k doktorce.
"V pořádku 196, posaď se!" Zabručela a otevřela knihu.
Aron se posadil vedle mě a chvilku na mě hleděl. To už jsem však měla sklopenou hlavu.
Jakmile doktorka začala číst vžila jsem se do Julie a se zavřenýma očima, jsem žila její příběh plné lásky, zoufalství a smrti. Nevnímala jsem, že jsem musela vypadat jako naprostý idiot. V tu chvíli jsem byla Julie, a toužila po Romeovi.
Poslední verš před Romeovou smrtí Aron z doktorkou řekli najednou a já musela otevřít oči a podívat se na Arona.
Vesele se usmál a já cítila, že začínám červenat. Okamžitě, jsem zamířila pohled na své ruce. Koutkem oka jsem si všimla, že po mě doktorka kouká.
Rozhodla jsem se, že pro dnešek by to mohlo stačit. Zvedla jsem se a rychlím krokem mířila k sobě na pokoj. Aniž bych si to uvědomila, že mířím úplně jiným směrem, než jsem přišla. Stále jsem šla rovně, až pak mi to bylo čím dál tím více podezřelejší. Na chodbě nebyl ani živáček a ke všemu to tu dost divně páchlo. Věděla jsem, že jdu špatně, ale zvědavost mě hnala dál. Na konci chodby byli dveře které bylo dost velké a s červeným nápisem.
"Vstup zakázán!"
Varovný nápis mě lákal čím dál více. Pomalinku jsem sahala na kliku, když v tom se ozval strašlivý dívčí křik. Zadržela jsem svůj výkřik a bleskově se otočila. A v tom jsem narazila do hrudníku nějakého doktora. Vytřeštila jsem oči a snažila se utéct.
On se na mě pouze podíval a chytl a kapuci. Nemohl být o moc starší než já. Mohlo mu být kolem dvaadvaceti. Měl tmavě blonďaté vlasy a zeleno modré oči.
"Co tu děláš?" Vyzvídal.
Hlavu jsem otočila ke dveřím a pak znovu na něj.
"Hmm, ty musíš být ta nová. Uvidíme, jestli ti rozvážeme jazyk." Dodal a prohlídl si mě.
To už mě ale táhl zpět. Stále jsem pozorovala dveře za kterými se ozval výkřik. Když jsem se zastavili okamžitě jsem se na něj podívala. To už jsme byli v hale a ke mě už mířila doktorka s ochrankou.
"Sakra! A je po klidném dni!" Zaklela jsem v duchu.
"203! Do mé kanceláře!" Zavrčela doktorka.
Zakroutila jsem očima a zamířila s doktorkou do její kanceláře. Když jsme vešli do kanceláře. Sára okamžitě zasedla za stůl a zkřížila ruce na prsou.
"Posaď se!" Zamumlala.
Jakmile jsem se posadila, doktorka opět vyndala můj spis a cosi na něj napsala. Vedle mě stála ochranka a vedle Sáry stál ten doktor. Naklonil se k ní a něco jí pošeptal, na její tváři se objevil zmatený vraz, který se okamžitě změnil ve veselý úšklebek.
"Co jsi tam dělala?" Zklidnila hlas.
"Myslela jsem, že je chytřejší.." Zakroutila jsem očima.
"Fajn, myslím že tady s doktorem vyjdeš lépe než semnou!" Zavrčela a lehce naklonila hlavu na doktora.
Sklouzla jsem lehce po židli a podívala se na něj. Ten se vesele usmíval a přistoupil ke mně.
"Jsem Thomas." Dodal a pohladil mě po tváři.
Vypadal mile a tak jsem si to nechala líbit. Byl i vcelku pěkný. Byla jsem ráda, že mě má na starosti zrovna on.
Když se Thomas znovu otočil na Sáru, už měl zase normální výraz.
"Děkuji, vezmu si jí k sobě." Cosi na jeho hlase bylo zvláštní.
Za tu dobu co jsem mlčela, jsem dokonala, rozeznala různé tóny hlasů. Znělo mi to zvrhle, ale to jsem si asi nalhávala. Nevěřila jsem cizím lidem, ale to bylo vzhledem k mé minulosti docela pochopitelné. Sára se postavila a obešla stůl.
"Tak 203, teď patříš Thomasovi." Špitla a potřásla mi rukou.
Poté se znovu otočila ke stolu a podala Thomasovi mojí složku. Došla ke dveřím a otevřela je. Lehkým gestem hlavy nás poslala pryč.
Kráčeli jsme chodbou a Thomas mě stále pozoroval. Rukávy mikiny mi zakrývali celé ruce a já si nenápadně hrála s prsty. Byla jsem nervózní, a mě došlo, že on to ví.
"Jedno si ujasníme, jsem Thomas," prolomil ticho a jeho hlas se rozlehl po chodbě.
"A ty jsi?" Dodal s úsměvem a otevřel složku.
"Hm Melody, krásné jméno."
V tiché chodbě to vyzněla, jako by on byl ten blázen a ne já. Vždyť on si tu mluvil sám pro sebe, a ke všemu se smál svým vtipům. Když jsme konečně vešli do další haly, která mi vůbec nebyla povědomá, a ty lidi v ní také ne. Rozhlížela jsem se kolem. Podívala jsem se na Thomase a chtěla vysvětlení.
"To je sektor 21, můj sektor." Usmál se.
"Cože? Bylo to předem naplánovaný!" Zanadávala jsem.
Přitom jsem svrásčila čelo, a udělala krok zpátky.
"Děje se něco Melody?" Zeptal se překvapeně.
Zavrtěla jsem hlavou a snažila se dát najevo, že chci zpátky k doktorce Swounové.
"Pojď, promluvíme si o tom v mé kanceláři." Dodal pobaveně.
Probodla jsem ho pohledem, ale nezbylo mi nic jiného než jít za ním. Došli jsme do jeho pracovny a já zůstala udiveně zírat. Pracovna, pokud se tomu dalo tak říkat byla celá v hrůzné oranžové barvě. A ty fotografie, všude byli fotografie.
Většina mě nezajímala, ale dvě mě upoutaly. Na jedné byl nejspíše on s malou holčičkou, a vedle nich byl krásný vlčák. A druhá fotografie byla černobílá, byl na ní Thomas a nějaké dívky. Přesněji polonahé dívky.
"Co to sakra je?!" Znepokojovalo mě to.
Thomas se usmál a vzal do ruky fotografii, na kterou jsem právě koukala.

Pro mě jsi..

11. března 2012 v 21:21 | Zuppidu

Recenze!

9. března 2012 v 19:46 | Zuppidu |  Moje kecy - Zuppidu

Padlí andělé /Leviathan


Jako knížka je úplně úžasná. Kdo nečetl, tak přímo doporučuji. Je plná prožitku a člověk u ní dokáže i brečet :D ,(respektive já brečela :D), ale také se u ní člověk báječně pobaví. Já osobně umírám ze scén kde je Aaronův věrný pes Gabriel (Gabe). Který začíná mluvit, když Aaron oslaví své osmnácté narozeniny. Některé hlášky mě vážně velice pobavili. Je to úžasná knížka, a už se těším na druhý díl.


Happy B-day, Zuppidu!

2. března 2012 v 17:28 | Tess |  Přání

Tess, je opožděná kráva, která včera děsně panikařila a nic nestíhala, takže se teď poníženě omlouvá a hrozně se za sebe stydí....
Včera byl velmi zvláštní den, kdy jedna velmi zvláštní osůbla měla, velmi zvláštní věc, zvanou narozeniny.
Takže přeju ti, zlato moje ďábelský, všecičko nejlepší, hodně lásky, přítel, štěstí, zdraví, ať se ti daří ve škole a ať ti vyjde vše, co si přeješ :)!
Hrozně tě miluju (v přítelským slova smyslu), a připadám si jako ta nejhorší a nejubožejšejší bytost :(!
Zasloužím si pár facek
Tak si uží sedmnáctiny, ty stará babo :) dárek je teprve na cestě :/

Sweety 17 :*

ti jsou rozkošní ^.^